Jak jsem přijala svou panickou poruchu

Chtěla bych mnohokrát poděkovat Milušce, Ivanovi a jejich Empatii. Před časem jsem se k ní obrátila s prosbou o radu, jak mám zvládat své psychické a fyzické problémy.

Už spoustu let je mou společnicí panická porucha. Vždycky jsem před ní utíkala, zavírala se před světem, snažila jsem se vyhýbat situacím a místům, kde se mi panika spouštěla... Sama jsem věděla, že to není dobré, ale nevěděla jsem, jak jinak ty situace řešit. Empatia udělala jednu důležitou věc - ukázala mi jiný úhel pohledu na tento problém, totiž že panika není něco, před čím se mám schovávat, ale naopak - je to výzva překonávat strach.

Ze začátku jsem to moc nechápala, ale pak to někde uvnitř mě seplo a já si paniku začala brát jako dobrou učitelku. V praxi to znamená, že když jsem měla někam jít nebo jet a bylo mi před tím nedobře a nechtělo se mi tam, řekla jsem si: "To je dobrá příležitost. Zkusím tam jít a uvidím, co se bude dít, jak budu reagovat a jestli se mi podaří překonat i to, že mi není dobře. A že mám strach ze smrti? Ten mám pořád a ono je to vlastně jedno, kde umřu, protože ať to jednou bude kdekoli, stejně, ač se mi to nemusí líbit, to bude jen můj individuální prožitek a nikdo mi s tím asi moc nepomůže." Možná to některým bude připadat morbidní, ale když člověk zažívá panické úzkosti a strach ze smrti každou chvíli, tak si hovořit a psát na to téma už tak nějak zvykne. 🙂

Samozřejmě je to často nesmírně těžké. Někdy mi bylo opravdu nedobře, že bych radši byla zalezlá doma a nikam nešla, abych měla aspoň trochu tu svou iluzi klidu a bezpečí. Ale ta změna pohledu, jejíž podstatou je vlastně přijetí všeho tak, jak to je, mi přinesla ohromnou úlevu. Dřív jsem panice kladla odpor, ale tím jsem si akorát škodila a k ničemu to nevedlo, kdežto přijetí přináší klid.

Teď vím, že paniku nelze ze života nějak odstřihnout, ale že se člověk musí pomalými krůčky učit překonávat sám sebe. Neříkám, že je to jednoduché, to víte, že čas od času jsem líná a nechce se mi nic překonávat, obzvlášť když je mi nevalně, ale život mi neustále předkládá takové situace, abych se neschovávala a žila svůj život! 🙂 Třeba, když mě někdo, na kom mi záleží, někam pozve a jelikož jej nechci zklamat, tak tam jdu, i když je mi na omdlení. A když jdu, je mi odměnou příjemně strávený čas a dobrý pocit, že jsem se neschovávala a šla do toho! Takže Empatie, moc Vám děkuji za to, že jsem se díky Vám začala učit věci přijímat. 🙂

Přeji mnoho štěstí, zdraví a trpělivosti Vám na Empatii, na Akademii celostního zdraví i všem čtenářům!

D. (zatím bez podpisu :-))