Žila jsem si docela parádním životem bez starostí do svých sedmadvaceti let. Sice to maličko drhlo s mou mámou, moc jsme se nikdy nesblížily. Měla jsem pocit, že toho po mně moc chce, že není spokojená s ničím, co udělám. A tak jsem docela brzy odešla na privát a v pohodě jsem vystudovala vysokou školu, pak si našla skvělou práci. K našim občas zajela a máminy řeči vydržela, odstřihla jsem to a neměla jsem chuť už to nějak řešit. Měla jsem vedle sebe partnera, kterého jsem milovala a on mě, uspořádali jsme nádhernou svatbu a narodila se nám krásná dcerka. Měla jsem pocit, že život mě snad ničím nepříjemným ani nemůže překvapit.

A tehdy v květnu začalo období, které jsem zpočátku vnímala jako něco negativního, dnes vím, že to bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat.

Začalo mě svědit v nose, kýchání, prskání, nepřikládala jsem tomu velkou váhu. Ale nechtělo to přestat. Začala jsem hledat na internetu, našla spousty vysvětlení, alergie. Jenže kortikoidy a prášky na alergii jsem odmítla, ani jsem to nechtěla zkusit, říkala jsem si, že přece to nemůže být jen tak, že to „najednou“ přišlo.

Musí to mít důvod.

A pak jsem si na empatii přečetla, že je to skrytá agrese. Problém se sexualitou a schopností milovat, hladit, laskat. Že alergie je obrana proti tělesným projevům lásky! Pak jsem si zažádala o osobní rozbor a to, co mi z empatie napsali, mě zazdilo a já několik měsíců rozdýchávala zlobu a rozčílení, křivé obvinění a nařčení! Nechtěla jsem si za žádnou cenu vůbec připustit, že to je pravda!

Jenže jak to bývá, někdo vám to vysvětlí, aniž si o to říkáte. A tak najednou můj milovaný muž mi řekl:

“Jsi se mnou šťastná? Máš mě ráda? Miluješ mě?“

Zírala jsem na něj jako Alenka v říši divů! Jak se může ptát? Copak to není jasné? Copak to neví?

On řekl: „Nevím.“

Zalezla jsem do skříně a dvě hodiny bulela.

Do té doby jsem si myslela, že naprosto jasně dávám najevo, jak miluji, že přece nemůže být pochyb o tom, že miluji! Ale to byl můj pohled, ostatní, i ten nejdražší člověk, to viděl naprosto jinak. A já si uvědomila, že problém není v tom, co on vidí, ale v tom, jak to já říkám a co dělám. Že skutečně je ve mně uzavřená agresivita, protože jsem vnitřně stále naštvaná na mámu a nejsem schopna roztát a říci svému muži, že ho miluji a nic po něm nežádám! Stále jsem obrněná za svou zdí a hraju si na hrdinku…

Moje máma ve mně vytrénovala pocit, že lásku si musím zasloužit, že musím být dobrá a skvělá, aby mě někdo miloval. A že jednoduše přijít a říct, mám tě rád a někoho jen tak obejmout, je projev slabosti. Jenže já jsem silná holka. Prd…

Vzpomínala jsem na naše, na to, jak žili, jak se k sobě chovali. Nebyly žádné hádky, byl klid. Jenže ten klid by děsný! Uvědomila jsem si tu škrobenost, tu snahu vše nechat pod pokličkou, aby NIC nebylo vidět. Nic špatného, ale ani nic dobrého! Já si uvědomila, že jsem NIKDY neviděla své rodiče se políbit, ani se vzájemně dotknout! Uvědomila jsem si, jak moc byli ochuzeni. Jak moc jim děkuji, že mi ukázali, jak to být nemá. Najednou mi všechno došlo, „krutá“ slova z empatie, slova mého muže, požadavky mé mámy. A moje alergie.

Sedla jsem do auta a jela za mámou. Uklízela. Byla překvapená, co se stalo, že jsem přijela bez ohlášení. A já jí řekla:

“Není třeba se ohlašovat, když mám chuť tě vidět. Nebo jo?“

A víte, co odpověděla?

„Jsem ráda, žes přijela!“

A já šla a mámu obejmula. Cítila jsem to překvapení a nepatřičnost, ale já nepovolila. Držela jsem jí v objetí a v duchu si říkala, že jí děkuju. Teprve až déle jsem byla schopna jí to říct nahlas. Ale víte co?

Prskání a svědění v nose přestalo. Každý den říkám svému muži, jak moc ho miluji a každý den se ho dotýkám a hladím a objímám ho. Je mi jedno, jestli to je moc. Dělá mi to dobře. A i jemu – usmívá se a vrací mi úsměvy.

Každá nemoc je dárek, jen to chce spojit, od koho a proč ho dostávám. Každému se to povede rozklíčovat, chce to jen chtít.
Děkuju vám Hanka Šnajdrová, Karlovy Vary