Reply To: Zde se můžete podělit o zajímavé citáty, které vás zaujaly!

[Věra Bajerová]

Kdo umí prohrávat, umí žít

Nikdo z nás nevyhraje nad životem. Ten si vždy půjde svou cestou. Je lepší přijmout život jako nikdy neodhadnutelnou cestu, na níž stojí i patníky, které uvidíme, až když spadneme. A uvidět dříve nám život nedovolí. Snažme se, jak chceme, přesto vždy budeme druzí. Život nás nikdy nepustí před sebe, a když, tak jen proto, aby na nás čekal ne patník, ale přímo balvan. Přijmout život a smířit se s ním znamená pro nás smířit se s tím, že pravidelně budeme prohrávat, ať se snažíme jakkoliv tomu předcházet. Kdo se naučí očekávat prohru a vypořádat se s ní, aniž obviní celý svět, ten se naučí žít. Umění života je vlastně umění prohrávat.

Není to vysvobození ze strachu z prohry? Dlouho jste již neprohráli? Žádné obavy, co nejdříve nás konečně ona prohra zaskočí, konečně se věci mají tak, jak má být. Dobrá prohra je kořením života, konečně tak můžeme pocítit radost ze života, ale pozor! Čím více se šplháme ode dna, od bývalé prohry, tím více musíme předpokládat její další následnici. Žádná prohra není jedináčkem, má řadu sourozenců, kteří přispěchají, když je nejméně očekáváme. Platí, že když máme úspěch, plně žijeme. K úspěchu ale patří i prohra, i při ní plně žijeme, dokonce ještě intenzivněji, než při úspěchu. Už jste dlouho neprohráli? A jak na tu proradnou prohru vyzrát? Jen tehdy, když ji plně přijmeme, a budeme ji dokonce očekávat, nás již nemůže nijak zaskočit, naopak si řekneme: no to je dost. Tak to přece má být. V tu chvíli jste vyhráli, i když jste prohráli.

Prohrát neznamená pouze ztratit, nezískat, ale i třeba neudělat vůbec nic, obvykle prohrajeme, právě když nic neděláme. Prohra těch, kteří něco dělají, je tvořivá, pomáhá, je to umění života, ovšem u těch, kteří nic nedělají, je vzdáním se nejcennějšího co máme, života. Kdo chce plně žít, musí někdy i dost prohrávat, to proto, aby mohl zase vyhrát. Co pro nás z toho všeho plyne? Měli bychom mít rádi své prohry, nedívat se na ně jako na strašící pomníky minulosti, ale jako na smysluplnost života. Dokázat si říci: prohrál jsem, holt, stalo se, taky dobře. Zase jedna zkušenost, ale to nic, ta další bude jiná, tak další zkušenost. Jedné se vyvarujeme a do další míříme, jiné než předchozí. Žádná zkušenost nám nezabrání v další úspěšné prohře, třeba i malé, tu a tam, na níž zapomeneme po hodině, a jinou budeme zpracovávat měsíce. Prohra a úspěch, to jsou dvě opačné pravdy života.

Když v životě prohrajeme, nesmíme si říkat, že život je zlý a nás nespravedlivě postihl, to jenom žijeme. A co je nad život? A že někdy přijde i utrpení, budiž, přesto se nemůže stát smyslem života, a když trpíme, neznamená to, že život je utrpení, to jen zkoušíme život z jiné strany. Ale život!

Pokud jste dlouho neprohráli, těšte se, nebudete zaskočeni, naopak jen tak lze přelstít svou prohru, protože ten, kdo ji očekává, není zaskočen. Ztratí dopad na náš život, neskloní nás, jen potvrdí, neztratíme úsměv a jdeme dál, a kam jinam než od prohry? Sice k jiné, ale mezitím nabereme hrsti radosti života, které bychom bez permanentních proher neznali.

Takže, jak z toho ven? Radost ze života sedí v křesle proher. Chceme radost? Ano, ale jen když občas prohrajeme. Každá prohra předznamenává další radost a úspěch, těšme se na prohru a máme jistotu, že přijde radost, sice později, ale přijde.

Dr.Jiří Kučírek